Obrození nebylo jen literární směr, ale proces, v němž se z obyvatel českých zemí formoval moderní národ. Jeho vůdčí silou byla inteligence: učenci, kněží, učitelé, spisovatelé a divadelníci, později označovaní jako národní buditelé. Podnětem byla osvícenská doba a snaha habsburského státu o jednotný stát s němčinou jako úředním a školním jazykem. Čeština ustupovala z úřadů, škol i vědy a zůstávala jazykem každodenní mluvy a lidového čtení. Zrušení nevolnictví roku 1781 navíc uvolnilo pohyb obyvatel a vytvořilo předpoklady pro nové společenské poměry.
Obrození bývá děleno na tři fáze, jejichž hranice jsou jen přibližné. V obranné fázi (asi od 70. let 18. století do počátku 19. století) šlo hlavně o učenecké obhajoby češtiny a o sbírání starých památek; mluvíme o generaci Dobrovského. V ofenzivní fázi (asi od počátku 19. století do konce 20. let) se čeština rozšiřovala do nových oborů: vznikaly slovníky, odborná terminologie a překlady, mluvíme o generaci Jungmannově. V poslední fázi (asi od 30. let do roku 1848) se obrození stalo hnutím celého národa se spolky, divadlem a časopisy a vzniká původní umělecká literatura.
Obrození mělo i literární stránku: vznikala spisovná čeština, kodifikovaná Dobrovským a obohacená Jungmannovou generací o nová slova, básníci psali ohlasy lidových písní, objevovaly se rukopisy, které se později ukázaly jako padělky, a Tyl dal českému divadlu hry s obrazy ze života. V posledních letech se obrození časově překrývá s romantismem (Mácha) i s počátky realismu (Němcová), proto se někteří autoři objevují na více stránkách.