Meziválečné období trvalo od konce první světové války (1918) do začátku druhé (1939). Válka otřásla vírou v pokrok, rozum a pevné hodnoty a spisovatelé hledali nové formy, kterými by mohli vyjádřit zkušenost zkázy, odcizení a rozpadu starého světa. Literatura tohoto období proto není jediný směr. Vedle sebe stojí experimentální modernismus (Joyce, Kafka), románová epopej o rozpadu měšťanského světa (Mann), protiválečná próza (Remarque), úsporné vyprávění Hemingwaye a sociální próza z doby hospodářské krize (Steinbeck).
Pojem ztracená generace označuje mladé lidi, které válka vykořenila a kteří po ní nenašli pevnou půdu pod nohama. Jeho vznik se spojuje s americkou spisovatelkou Gertrudou Steinovou, v literatuře se ale vžil díky Hemingwayovu románu I slunce vychází (1926), jenž ho užil jako motto. Označuje také skupinu amerických autorů, kteří po válce žili v Evropě, hlavně v Paříži. Podobný pocit ztráty vyjadřuje i německý autor Remarque.
Joyceův Odysseus (1922) rozvinul vnitřní monolog a tok vědomí tak důsledně, že prozaici po něm už nemohli psát jako dřív. Franz Kafka, pražský autor píšící německy, vytvořil svět, v němž jedinec bezmocně naráží na nepochopitelnou moc; většina jeho děl vyšla až po jeho smrti. Thomas Mann v románech Buddenbrookovi a Kouzelný vrch zachytil úpadek měšťanské společnosti. Třicátá léta přinesla v USA sociální prózu o chudých farmářích a dělnících, jejímž hlavním autorem byl Steinbeck.