Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 žila česká literatura ve svobodnějších poměrech než dříve. Vycházelo mnoho knih, novin a časopisů a vedle sebe působily různé proudy, které se navzájem komentovaly. První republika byla demokratická, ale společnost řešila nerovnost, nezaměstnanost a na počátku třicátých let hospodářskou krizi. Tyto otázky vstoupily do prózy i do dramatu.
Próza mezi válkami nemá jednu tvář. Vedle sebe stojí demokratická a zamyšlená próza Karla Čapka, protiválečná satira Jaroslava Haška, sociální a regionální próza Ivana Olbrachta, básnicky zhuštěná próza Vladislava Vančury, psychologická próza Jaroslava Havlíčka a katolická próza Jaroslava Durycha. Poezie a avantgardní směry jako poetismus patří na stránku o avantgardě; období se s ní překrývá, protože obě trvají od dvacátých let do konce třicátých.
Sílící nacismus v sousedním Německu přinesl do literatury varování: Čapek napsal Bílou nemoc a Osvobozené divadlo se ve třicátých letech stále více obracelo proti fašismu. Mnichovská dohoda v září 1938 a okupace v březnu 1939 tuto dobu uzavřely; Osvobozené divadlo po odebrání koncese v listopadu 1938 přestalo hrát. Literatura válečných let patří už na stránku o české literatuře po roce 1945.